Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jan Veselý král v pelotónu vpřed
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 29.2.2016 (07:24:51)

OTA PAVEL: KDYŽ TI TO NEJEDE


Chodím za ním, když je mu zle, anebo taky mně. Jezdili jsme spolu na náklaďáku, dělal jsem mu několik dní závozníka, nakládali jsme cihly a pak jsme leželi zpocení v trávě a klábosili o něčem.


Je mi s ním fajn, rád vykládá, nic nepředstírá a nelže, zdá se mi, jako bych četl poutavou, dosud nenapsanou knihu. 


* 


„Nepředpokládal jsem, že budu v tom desátým ročníku moc dobrej, ale taky jsem netušil, že budu v takovým srabu. Předtím jsem víc jak rok pořádně netrénoval, chtěl jsem toho ježdění nechat, byl jsem už starej, měl jsem za sebou skoro dvacet let závodů. Navíc mi nastydly ledviny, bolela mě záda, ale nemohl jsem odstoupit, řekli by – ten se vymlouvá. Nechal jsem se vlastně ke startu přemluvit. Říkali: „Bude to fajnový, Honzíku, zakončíš svou kariéru nádherně v jubilejním ročníku.“ Byla to chyba jejich, a hlavně moje, já totiž neuměl nikdy říct ne, to až zkušenosti mě naučily nesmysly odříci zhurta. Přípravný tábor ve Vranově před Závodem míru už nemohl situaci zachránit.


Hned v první etapě z Prahy do Brna to vyhlíželo na hezkej průšvih. Začal jsem putovat vzadu s Maďary a Finy. Ale uvažoval jsem: ROZJEDU TO! VŠECHNO DOBŘE DOPADNE! Do Brna jsem přijel dvaasedmdesátej, slezu z kola, a lidí se ke mně cpe jak v dobách, kdy mi to jezdilo. A pak jsem teprve pochopil:


„Jeníku, tys měl ale smůlu. Tolikrát píchnout.“ 


Hlasatelé na stadiónu nevěřili, že bych mohl tak mizerně jet, a namluvili divákům, že jsem měl na trati několik defektů. Chtěl jsem odporovat: Lidi, neblázněte, koukněte se, vždyť jsem nepích ani jednou! – ale pak jsem mávl rukou. Snad to bude k něčemu dobrý. SNAD SE TO ROZJEDE. ZÍTRA. Druhý den jsem makal víc, než když jsem vyhrál celý Závod míru. Jenže zase jsem zajel blbý čas. Ale furt jsem se nevzdával. Říkal jsem si: DO PRAHY MUSÍM! ZABER! A různý takový povzbuzovačky, který si člověk namlouvá, když je v bryndě. Vydržel jsem s pelotonem až do Dobříše, teprve tam mě utrhli. V Praze jsem mockrát vyhrál, a teď jsem přijel třiasedmdesátej. Jen Kubr ze sebe vyždímal úplně všecko a zajel tu třetí etapu na neštěstí dobře. 


A v tý čtvrtý etapě, v tý jsem pochopil víc než za celejch dvacet let svýho předešlýho závodění.


Foukal silnej a studenej protivítr, prostě učiněný Grónsko. Motal jsem se na konci s Kubrem. Kubr už zase zvadnul a jel pomalu, byl na tom asi jako já, operovali mu už předtím křečové žíly, krev v nohách nemohla tak dobře kolovat, navíc si stěžoval na nějaké bolesti na prsou; doktoři ho nejspíš vůbec neměli pouštět ke startu. Byli jsme smutná dvojice. Až do tý doby jsem měl morálku, ale najednou jsem měl toho přemáhání dost. Funkcionáři v osmičkách tatrách už poznali, že jim a sobě tentokrát žádnou slávu neprokážu, a jak jezdili kolem, probodávali mě pohledy. UŽ MĚ POHŘBILI. Do tý chvíle za mnou nepřišel ani jedinej, aby se zeptal, proč mi to nejede, anebo se mě nějak snažil povzbudit – vždyť proto tam snad měli fungovat. Možná že by to nepomohlo, ale člověk by viděl aspoň trochu zájem. Tím by se snad měl lišit socialistickej sport od kapitalistickýho, nemyslíš? Ne aby tě načutli jako hadrák, když tě nepotřebujou, když ti to nejede. Ty jejich pohledy mně dodaly kuráže. Byli mezi nimi i ti, co se ke mně první tiskli po mých vítězstvích na stadiónech před filmaři a vystavovali se, aby je viděli jejich známí. Ještě teď jsem slyšel to jejich „Honzíku“ a „Honzíčku“. ALE TEĎ SE NA TO TEPRVE VYFLÁKNU! Nedokázal jsem to, šlapal jsem nějakou setrvačností dál. Říkal jsem si: KDYBY MI TO ZASE FRČELO, BYL BYCH JINEJ. Klidně bych se otočil, až by mi šli gratulovat. Ale asi bych to neudělal, na to jsem moc velkej pitomec. Každej by byl zas můj nejlepší kamarád. Byla to trnitá etapa. Před Plzní v táhlém stoupáku stála jedna známá házenkářka, a jak jsem se pomalu plazil kolem ní, vmetla mi do tváře: „Ty srabe!“ 


Kdyby to nebyla ženská, slezl bych z kola a uštědřil jí facku. Takhle jsem jen sklopil hlavu a šlapal dál. Ježíšmarjá, jak to mohla jako sportovec ze sebe vůbec vypustit?! Copak ona nikdy nehrála blbě? Co ona ví o tom, jak jsem jel etapy v Africe za šíleného vedra a z rozpukanejch rtů jsem nemohl vydat hlásku? Ví, co je to etapák? Když celý mančaft spí na břiše, protože má zadky rozbitý do krve? Nebo když jsme všichni, ale vopravdu všichni podepsali krví přísahu, že už nikdy nepojedem tenhle strašnej závod – a přitom druhej den jsme jeli jak čerti a úplně jsme rozsekali Němce na mraky, a ti byli tenkrát moc dobří. Ví, co je to, když dojde cyklistovi v lahvích voda, nemá co pít a má stíhat v žáru ujetou skupinu jen proto, aby byl třetí do mančaftu?! Diváci přitom stojí kolem silnice v plavkách, podle trati tečou řeky a potoky, lidi se v nich cákaj a hrajou si s barevnými balónky. Poznal jsem v životě různý těžký práce, jako kluk jsem dělal u sedláka, pak jsem rozvážel na kole nůše chleba, točil volantem náklaďáku, ale se silniční cyklistikou se nedá nic srovnat. Někdy je to sport a radost, ale většinou je to sakramentsky krutá dřina. Vědí to vůbec bafuňáři a žurnalisti?! Vyhrál jsem etapu, a oni o mně psali jako o hrdinovi. A já vyhrál docela lehce, šlapal jsem furt ve vedoucí skupině a potom jsem byl v závěru rychlejší než ostatní. A jindy jsem jel, abych byl třetí do počtu mužstva, dotahoval jsem desítky kilometrů, nadřel jsem se desetkrát víc, nakonec jsem to dokázal, a v novinách vyšlo: Veselý až dvacátý druhý. Buď při závodech v autech spali, anebo je k ničemu nepustili. Fakt je, že někdy jsou žurnalisti chudáci, pořád jedou za námi a jen jednou nebo dvakrát je spojka protáhne kolem nás a ukáže jim cyklisty jako exotická zvířata. Ale tak nemají psát tak dlouhé a podrobné litanie, anebo se mají závodníka zeptat, co se v té etapě vůbec dělo. Ale to už byl jenom detail ve všem, co mě tenkrát napadlo a trápilo. 


Pršelo v tý etapě čím dál víc. Končetiny jsem měl ztuhlý, chtěl jsem brzdit a nemohl jsem ohnout prsty, husí kůži po celým těle a záda mě příšerně bolely; necejtil jsem spodek chodidel a málem jsem čural bolestí. A při tomhle mým náramným stavu slezl u Bečova z kola Honza Kubr, zakroutil hlavou, a že dál nejede. Já jsem na tom špatně, prohlásil. Slezl jsem taky, stáli jsme na silnici sami uprostřed lesa jako vyhnanci. A představ si, jaký jsem byl hlupák, já ho přemlouval, aby jel dál. Kubr na mě vždycky dal, zastával jsem trochu jeho tátu, kterýho mu oddělali za války fašouni. Po léta jsem jemu a ostatním dělal kapitána. Říkával jsem mu: „MUSÍŠ JE CHYTIT!“ A on vždycky poslech. Přirozeně, jako kapitán mančaftu jsem nemohl kluky jenom honit, musel jsem se jich taky zastat, říct třebas, že na pokojích v přípravě je zima anebo že jídlo je mizerný anebo že tréninkový metody se nám zdají špatný. Vypadal jsem před funkcionáři jako hlavní rebel, a to byl druhej důvod, proč ty zdrcující pohledy z vozů a proč nastávalo VELIKÝ ÚČTOVÁNÍ. Mnohým lidem se hodilo prostě do krámu, že nám to nejelo. Už dva roky předtím ani potom jsem se v žádný etapě tak nenadřel. A teď si představ, že se mi podělalo kolo. A z mechanickýho vozu mi dali UŽ PODRUHÝ v tomto jediným závodě špatně smontovaný náhradní kolo. Popad mě vztek, ale strašný vztek, a zařval jsem: „JÁ SE NA TO VYSERU!“ – no, vážně jsem to ve skutečnosti nemyslel, prostě jsem se nedoved v tý zoufalosti ovládnout. Víš, co mi na to odpověděl tehdejší státní trenér? „JO, TAK SE NA TO PROSTĚ VYSER!“ Já v té chvíli vytřeštil oči, protože jsem vycítil, že ON to myslí vážně. Vůbec jsem nechápal, jak ti tohle může sdělit trenér v poslední etapě, kdy jde o to, zda v mužstvech vyhraje Československo. Až později jsem pochopil, že by byl rád, kdybych vzdal už tenkrát. Možná že ten trenér to myslel s cyklistikou dobře, ale se mnou to každopádně myslel chatrně, o tom jsem dodnes přesvědčenej. Tehdy jsem diskutoval přímo na kole: „Kdyby šlo jen o tebe, tak už dál nešlápnu ani pedálem, ale já to dojedu KVŮLI LIDEM!“ A taky jsem to dotáh i na tom blbě smontovaným kole, a ty mančafty jsme vyhráli. To KVŮLI LIDEM – to nebyla taková fráze, jaké se psaly v novinách o tomto závodě, to jsem myslel náramně vážně. Psalo se: Závod míru. Ale copak je v závodě nějaký mír? Tam se jelo, jak my říkáme, na plný céres, jeden na druhýho, Rus na Angličana, Polák na Čecha, žádný pardóny. Cizinci se smáli: Jó, mírový by to bylo, kdyby se jelo manifestačně od vesnice k vesnici, ale takhle! Vždyť nemáme v tom frmolu čas prohlídnout si ani výzdobu. Kamarádil jsem se se Schurem. Tenkrát jsme se přímo rvali o žlutej trikot, a ujel mi a definitivně mi ho sebral, když jsem musel jet pomalu až na konci peletonu, protože jsem se potřeboval za jízdy vymočit. Snad nevěděl, že močím, snad věděl, ale já mu to nikdy neměl za zlý, to je prostě život a sportovní boj. Mír mohl nastat až v hotelu v klubovkách, kdy jsem ukazoval třebas Dánovi, že KRIEG NICHT. A on taky vrtěl hlavou, že KRIEG NICHT. Nebo – dovedeš si představit kapitána, který by říkal klukům něco takovýho jako: „Dneska musíte bojovat za vlast?!“ Asi by mě majzli pumpičkou. My měli švejkovský heslo z tý písničky o Hercegovině: „ZA CÍSAŘE PÁNA!“ To znamenalo ZABRAT!, a já to zdůraznil v pravou chvíli a kluci to rozšlapali, i kdyby byli sebevíc utahaní. A fakticky jsme jeli kvůli sobě a KVŮLI LIDEM. Kvůli takovým drobným lidem, kteří k nám přicházeli na besedách a zbožně na nás civěli, protože jsme něco dokázali a párkrát jsme se přičinili o to, že jméno ČESKOSLOVENSKO se psalo ve všech světových novinách velkými písmeny. Přitom měli mozky unavený anebo ruce od práce vytahaný až na zem, ani si neuvědomovali, že oni fakticky taky pořád jezdí za ČESKOSLOVENSKO. Kvůli těmhle lidem jsem chtěl dojet do Varšavy a pomoct vyhrát ty mančafty, aby z toho měli zase radost. A chtěl jsem, aby se pokusil ještě i Kubr, říkal jsem mu: „JENÍKU! NESMÍŠ TO ZABALIT! MUSÍŠ JET!“ 


A on mě, svýho kapitána, tak jako vždycky, poslechnul, vylezl těžce na kolo, šlapal dál a brečel bolestí. To byla největší pitomina, že poslechl, protože kdyby byl vzdal hned, nemuselo dojít k tomu, k čemu potom došlo. 


Jel jsem za ním až do cíle etapy jako anděl strážnej, aby si to snad ještě nerozmyslel. Dojeli jsme do města jako poslední.


V koupelně jsem na moc věcí zapomněl. Teplá voda je po etapě báječná věc, snad vůbec nejlepší na světě. V Karlových Varech nás ubytovali v Grandhotelu.“ 


Jel jsem tenhle nešťastný ročník Závodu míru v novinářském vozidle také. Veselý a Kubr bydleli v prvním patře, leželi na manželských postelích. Sedl jsem si k Veselému na pelest a pronášel jsem věty, jaké obvykle říkáváme těžce nemocným lidem: BUDE TO ZAS DOBRÝ. UVIDÍTE. A tak dále. Ale nějak jsem tušil, že tentokrát to s Veselým už dobré nebude. Na Kubra jsem měl zlost, léta jsem mu přímo fandil, a on ztrácel nyní svou příležitost; nevěděl jsem o jeho vážné plicní nemoci, myslel jsem, že to jsou další jeho klukovské manýry; mýlila mne také ta třetí dobře zajetá etapa. Pokud vím, byl za nimi taky Václav Mudra z předsednictva Československého svazu tělesné výchovy; sportu a sportovcům rozuměl, házel kdysi disk a sám poznal, co je to vyhrávat a prohrávat. 


Vyšel jsem na chodbu, někdo mě lákal na víno, a tak jsem šel. Dole v přízemí zpívala francouzská šansoniérka písně o lásce a přátelství. 


*


„Hele,“ – pokračoval Jan Veselý – „ty dvě noci v Karlových Varech jsme vůbec nespali. Nervy jsme měli dočista v kýblu, pořád jsme se chodili mýt a otvírat a zavírat okna. Poznal jsem to taky na Kubrovi, když se v noci vrátil Vlasta Růžička, který s námi bydlel na pokoji. Vždycky jsme Růžičkovi pití promíjeli, tolerovali. Vlasta za to ani tak moc nemohl, byl na pití hrozně zvyklý, táta se mu zabil na motocyklových přeborech, vyrůstal sám na vinici a prý pil místo mlíka víno. Odkojen bordó nebo sladším i slabším bílým. Tenkrát ale na něho Kubr v těch Karlových Varech přímo řval, aby nechal chlastu anebo sportu, málem se porvali. 


My měli ale ve skutečnosti Vlastu rádi, já ho z jedné stránky dokonce obdivoval. Co ten uměl vůlí ze sebe bez pořádnýho tréninku vyždímat, to nedokázal nikdo. Držel se pelotonu jako klíště a pak to všem nandal. On pil v etapě jednou dokonce i nevyzpytatelnou francovku a do jedné z lahví si někdy vmísil koňáček od slova koníček s vymačkanými citróny od síly Mustang. Jednou se mi udělalo v etapě šoufl od žaludku, přijedu k němu a stěžuju si. Řekl mi: „Tak si lokni, kopni to tam!“ a podal mi ten svůj zázračný popoháněč. Málem jsem sletěl z kola, taková to byla darda. Vlasta začal užívat posilu vždycky v rozhodujících okamžicích, většinou až pár kilometrů před cílem, a to ho povzbudilo jako jiného Armstronga než měsíčního cyklistu doping, pak jel jak vrtule, ničeho a nikoho se nezalekl – kočičí hlavy na silnici – pekelně uhánějící cizinci – to mu bylo prostě fuk. Jinýho by to sejmulo, jemu doping kořalkou na krátkej čas zřejmě vypomáhal existovat i excelovat. A v tom jubilejním ročníku, kdy jsme byli s Kubrem tak mrtví, Růžička do Leipzigu VYHRÁL ETAPU. Ten nám, panečku, dal záhul. V novinách se do mě a Kubra pustili, jaký jsme my dva srabi, slabí. 


Pak přišla etapa do Berlína.


MĚL JSEM TOHO PLNÝ KECKY. Nohama jsem nemohl otočit a rukama pohnout, v zádech příšerný bolesti, vůle odpochodovala za zakázané území. A když jsem si představil, že mám před sebou skoro půlku závodu, polila mě hrůza. 


Už dřív jsem pil občas v etapě syrová vejce, naťukával je vždycky o řídítka a vycucl, jednou jsem do sebe hodil pukavce, no to bylo něco drtícího smrtícího. A teď mi bylo zrovna tak, jako když jsem vstřebal to smradlavý vajíčko, a snad ještě o něco hůř. Anebo jako tenkrát před Jelení Horou, kde jsem najel v plný rychlosti na psa a udělal jsem z kola hromadu kotrmelců. Cítil jsem se jako zpráskaný boxer pod tíhou těžké váhy Muhammada Aliho, co se potácí nazdařbůh v ringu, a netuší, jak to půjde dál. Ale boxer je na tom hůř, protože ho navíc ještě ten druhej atakuje, a možná taky líp, protože jeho trenér může vhodit do ringu bílej ručník kapitulace, když vidí, že jeho zdraví je ohroženo; já to musel udělat sám za sebe. ALE JEL SE MNOU KUBR. A taky pár Fiňáků a Maďarů. Teď už jedině před KUBREM jsem se styděl slízt z kola, protože předtím jsem ho přemluvil, aby jel dál, a teď jsem chtěl vzdát sám. A taky jsem se bál, jak mě uvidí končit, že taky vzdá. Poslal jsem ho tedy dopředu, byl to poslední příkaz, který jsem jako kapitán vydal. Povídám mu: „JEĎ! ROZTRHEJ TUHLE SRABOVOU SKUPINU!“ A on se na mě tak nešťastně podíval, ale dopředu vyrazil. 


Byl pryč, a tak jsem mohl slízt. Nebylo to nic lehkýho přestat šlapat, i když bylo daleko těžší šlapat dál. Slezl jsem z kola a vlezl si jak myška do jednoho našeho auta. Moc se mnou nemluvili, byl jsem pro ně zrádce. Přirozeně, Kubr se brzy dověděl, že dál nejedu. Řekl prý: „TEĎ JE VŠECHNO V PRDELI“ – a slezl taky. Já to chápal, dodával jsem mu na kole vědomí, že není v tom srabu sám. A jak jsem vzdal, už neměl sílu jet dál. Napadli nás, že jsme byli DOMLUVENI a že jsme vzdali MANIFESTAČNĚ. Udělali z toho aféru vykonstruovanou a nečestnou. Vzdali jsme ZÁVOD MÍRU a tím jsme prý ZRADILI MÍR a taky DĚLNICKOU TŘÍDU. 


Před námi vzdali etapové, a dokonce i jednoetapové závody mistři světa a další sekáči, ale na to se tehdy nikdo neptal. Z Berlína se rozhodli poslat nás šupem domů. Přestali mi říkat „Honzíku, Honzíčku…“ a nahradili to slovem „soudruhu“ a pak už mi jen vykali:


„Dostanete pokyny, co budete dělat zítra.“


„Zítra ráno v pět hodin se přestěhujete do jiného hotelu!“ 


Popad mě vztek. Jsme prašivé ovce, od kterých je nutný ostatní izolovat? Odmítli jsme. Půjdeme do jinýho hotelu, ale až se v klidu vyspíme a najíme. Po snídani jsme odcházeli a šli nás vyprovodit Angličan Brittain, Němec Schur – prostě cyklisti, kteří chápali, že někdy už člověk doopravdy dál nemůže a má právo slízt z kola. Byli jen překvapeni, proč odjíždíme tak brzy. V tom novým hotelu Astorii jsme měli mít zajistěný obědy a večeře, ale nic tam zajištěnýho nebylo, my to tušili a nabrali jsme si u snídaně do kapes housky. Chodili jsme po tom cizím městě bez konce sem a tam, a i když jezdilo a chodilo všude plno lidí, padala na nás taková pitomá samota. PROSTĚ JSME PŘESTALI EXISTOVAT. Žádný vedoucí, který by s námi ochotně promluvil, žádný lékař, který by nás prohlídl, jak jsme na tom tělesně a duševně. Jenom dvě jízdenky na noční vlak domů. 


Na hranici si nás celníci prohlíželi ve světle baterek a řekli jen: „TAK TO JSTE VY.“ Zprávy o nás tenkrát předběhly ten noční vlak.


Do Prahy jsme přijeli k ránu jak zpráskaní psi.


Hokejista Franta Tikal pronesl jednou památný výrok, že z pražského letiště a nádraží by měly vést kanály pro sportovce, kteří v cizině nic nevyhrajou. Nebylo by to marný.“ 


*


Brzy poté byly v tom roce devatenáct set padesát sedm vyneseny Československým svazem tělesné výchovy rozsudky:


Veselému napsali, aby VRÁTIL titul zasloužilého mistra sportu, a vyhlásili pro něho DVA ROKY ZÁKAZ STARTŮ. Podobný trest si vyslechl Kubr. Pro čtyřiatřicetiletého Veselého ho bylo to slibované zakončení završení kariéry.

Tak byla uzavřena sportovní dráha nejlepšího československého cyklisty, který:

– několikrát úspěšně startoval na mistrovství světa (nejlépe v Kodani, kde byl osmý),

– vyhrál Závod míru a dvakrát byl v Závodě míru druhý,

– čtyřikrát byl kapitánem výtězného mužstva Závodu míru,

– v Závodě míru vyhrál šestnáct etap (nejvíce ze všech cyklistů světa),

– osmkrát vyhrál nejtěžší československý závod Praha–Karlovy Vary–Praha,

– pětadvacetkrát získal titul mistra republiky na dráze a na silnici, a

– jedenkrát vzdal v Závodě míru.


Chápete tu hrubost a nevýslovnou debilitu socialistického zřízení jištěného jen marasmem?


Vypráví se: Po tom, co dostal dopis, aby vrátil titul zasloužilého mistra sportu, zabalil nejen tento odznak a diplom, ale i ostatní odznaky a diplomy do krabice od bot, převázal to cukršpagátem a odnesl do vrátnice na Československý svaz tělesné výchovy.

(Divíte se mu?) 


* 


„Víš, s tou krabicí od bot a cukršpagátem je to přehnaný,“ řekl Jan Veselý. „Pravda je, že jsem všechny tituly, ale úplně všechny, dal do veliký obálky a do tý vrátnice jsem je odnesl. My dostávali za vítězství většinou diplomy a poháry. Pohár je pěkná věc, ale měl jsem jich už plný skříně a neměl jsem je kam dávat. A přitom si někteří lidé mysleli, že jsme dostávali za vítězství i auta, měl jsem tehdy žádost na auťák tři roky a nakonec jsem si koupil starýho opla a montoval ho přes celou zimu nahoře na Strahově. Vyhrál jsem řadu pěkných věcných cen, ale většinu z toho zas pohltilo kolo, součástky a pořádný jídlo. V armádním klubu jsme měli dobré podmínky, takže jsem se mohl cyklistice důkladně věnovat, ale nikdy jsem nedostal za vítězství ani korunu, to jsou výmysly. Na druhý straně jsem kvůli cyklistice nemohl nikdy dělat pořádný zaměstnání a stavět si to svý hnízdečko jako mnozí z těch samolibých hovad, co mě tak rychle odsoudili a odepsali. Měl jsem za sebou víc jak půlku života, ničím jsem nebyl a nic jsem neměl. 


Zůstaly mi hlavně vzpomínky na bitvy na silnici a na dráze, vzpomínky na chvíle, kdy jedeš sám a se vším se musíš popasovat a nikdo ti nemůže pomoct. Anebo kdy ti kamarád pomůže anebo ty pomůžeš jemu. Tyhle pocity ti nikdo nemůže sebrat, prostě nejde napsat dopis, abys je vrátil na ústředí do sejfu. 


Všichni však nebyli stejní, taky na tělovýchově se našli rozumní lidé, ale tehdy nějak nemohli prosadit svůj rozum, anebo se báli. A pak se ve velký většině ukázali dobří ti drobní lidé, o kterých jsem už mluvil. Pro ty jsem zůstal Honzíkem. Jen někteří říkali, že jsem trouba, proč jsem to tenkrát nepodepsal k těm francouzským profesionálům, když jsem měl od nich tu báječnou nabídku na balík peněz. 


Nevím, jestli bych byl dnes šťastnější, ale je fakt, že jsem tehdy vzpomínal na všechny ztracený příležitosti svýho života, tak jako asi člověk vzpomíná na konci každý cesty. Kdybych byl jezdil jenom NA SEBE, a ne na pomyslné vítězství mužstev, které se v cyklistickém světě tolik necení, mohl jsem Závod míru vyhrát DVAKRÁT, TŘIKRÁT. Kdybych byl měl víc příležitostí v těžkých zahraničních závodech a nejezdil často jako turista na poslední chvíli, MOHL JSEM VYHRÁT DALŠÍ VELKÝ ZÁVODY A SNAD SE STÁT I MISTREM CELÝHO SVĚTA. A tak můj závěr zněl: budu příště víc koukat na sebe. Byla to tehdy doba, kdy kamarádů a peněz ubylo a já začal pomýšlet na to, že budu muset prodávat svý vázy a poháry.


Tehdy zaklepal někdo na dveře a já se dopustil jedinýho skutečnýho přečinu ve svém životě. Za dveřmi stál Rakušan, samý pozdravy od rakouskýho závodníka Müllera, prý jsem báječnej chlapík a prý mu pomůžu, je v Praze a bez prostředků a má tu děvče. Půjde jen o maličkost, potřeboval by kupce na padesát kusů hodinek. A tak jsem mu toho kupce opatřil a dostal jsem za to osm stovek. 


A pak jsem ještě dostal osm měsíců podmínečně a osm tisíc korun pokuty.

Vyšly zas titulky v novinách s mým jménem, a to byl definitivní konec.

Kdo se bude přátelit s kriminálníkem?

Ale našli se i takoví, co mi odpustili.“


* 


Ano, patřil jsem k nim taky. Poznal jsem stovky sportovců a pořád jsem věřil, že Veselý je jedním z nejlepších. Byl to jen veliký důvěřivec. 


Mezi těmi, co si ho nepřestali vážit, byl i dvojnásobný mistr světa a dvojnásobný vítěz Závodu míru, německý cyklista Gustav Adolf Schur. V televizi, knihách, novinách, všude prohlašoval: Mnohému jsem se na silnici naučil od Veselého. Nazval ho mistrem taktiky. Nechápe, proč se Veselý nestal mistrem světa. Kdyby byl měl Veselý takové podmínky a tolik příležitostí jako já – prohlašoval – byl by udělal nejméně tolik, co já. Některé naše funkcionáře uvedl nejednou do trapných rozpaků, první jeho slova po příjezdu do Československa vždycky zněla: „Kde je Veselý? Co je s ním?“ Poznal ho z těžkých sportovních bojů a nevěřil, že by mohl být špatný chlap. A aby potvrdil svá slova, zval Veselého neustále na návštěvu do NDR. A pak řekl novinářům, že svého prvního syna pojmenuje po Veselém. Také to udělal. Dal mu jméno JAN. 


* 


Od těch dob se mnoho změnilo.


Českoslovenští cyklisté vzdávají při nemoci anebo vyčerpání nejen etapové, ale i jednorázové závody, protože se přišlo na to, že je nesmyslem, aby si huntovali zdraví; cyklistům se dávají peníze za vítězství, aby měli na kola, galusky a pořádné jídlo; z tělovýchovy, i ze sekce cyklistiky, odešla řada lidí, kteří tam neměli dávno co dělat, co pohledávat; Jan Veselý studuje dálkově tříletou trenérskou školu a jeho zkušeností má být využito. 


A tak jsem se stal v červnu 1965 svědkem toho, jak Veselý a Kubr dostali na plzeňském stadiónu nazpět odebrané tituly.


Už se zešeřilo a svítily lucerny a měsíc, když Veselý a Kubr jeli za potlesku diváků tak důležité čestné kolo.

 


POHNUTÉ OSUDY: Cyklistovi Janu Veselému tleskaly desetitisíce, ale zradil dělnickou třídu



PRAHA Ovládl největší etapový závod své éry. Takový, jaký neměl mezi amatéry na obou stranách železné opony obdobu. Jenže vedl boj nejen se soupeři, ale také s komunistickými papaláši. A ten se, jak známo, nevyhrával. Proto se stal vyvrhelem, zrádcem dělnické třídy, škůdcem socialistického sportu. Přesto zůstal cyklistickou legendou, která i ve stáří rozdávala, věrna svému jménu i naturelu, úsměvy a dobrou náladu.


Nikdy nevyhrál Tour de France, Giro d’Italia nebo Vueltu. Neměl šanci, profesionalismus byl prohnilý. Mohl jet jen závod, který bojoval za celosvětový mír. A tak se stal jednou z legend Závodu míru, z něhož se časem stala Tour Východu, ale také výkladní skříň socialistického sportu.


Právě jeho prostřednictvím vstoupil Jan Veselý do cyklistických čítanek. Především pro své umění, ale také pro skromnost a dobrou náladu. Téměř za každých okolností.


„Honza byl věčným optimistou. Znali jsme se už v dobách naší sportovní slávy, ale od počátku šedesátých let, kdy jsme se s Emilem přestali prohánět po atletických hřištích a založili naši starou gardu, jsme se poznali ještě víc. Nic nebral tragicky. On byl prostě takový, ale asi ho k tomu postrčil i život,“ přemítá paní Dana Zátopková o muži, který byl v roce 2000 vyhlášen českým cyklistou století.


„A když zemřel, bylo mi hodně smutno u srdce,“ připomíná Zátopková 10. únor roku 2003, kdy Veselý, gentleman za řídítky, odešel do cyklistického nebe.


Začátky s nůší na zádech


První závod absolvoval rodák z jihočeských Plástovic (* 17. 6. 1923) v Praze coby pekařský učeň – s nůší na zádech jako soupeři. Vyhrál, bylo mu šestnáct, dostal budík a pedály pod ním se už točit nepřestaly.


„Z těch dob asi pocházely moje bolesti v zádech, z pekárny jsem vynášel na hlavě těžká plata s narovnanými bochníky a potom je rozvážel na kole,“ vzpomínal Veselý v devadesátých letech.


Tehdy pomáhal křísit Závod míru. Spolu se svým bývalým soupeřem a poté přítelem Gustavem Adolfem Schurem jezdili nablýskaným renaultem se svými jmény na kapotě i po německých silnicích.


„Ukazovali nás tam málem jako cvičené medvědy,“ usmíval se. „Ale lidi mě tam nějak víc brali, asi míň zapomínají. Nechci nikomu křivdit, ale u nás věci nějak rychleji pomíjejí,“ rozjímal slavný jezdec, který svými výkony přivedl k závodnímu kolu celé generace.


V roce 1946 se dočkal prvního velkého úspěchu, když triumfoval v nejdelším domácím závodě Praha–Karlovy Vary–Praha ( 262 km). Z vítězství v tomto kdysi slavném a těžkém závodě, který v posledních letech cyklističtí nadšenci obnovili, se radoval ještě osmkrát.


Nejvíc jej však proslavily etapy Závodu míru – ve své době to byla jedna z mála možností, kdy mohl domácí cyklista vyniknout.


V roce 1949 jej ovládl, v letech 1952 a 1955 skončil druhý.


„Ale mohl jsem vyhrát ještě třikrát,“ utrousil všestranný cyklista, který se nebál dráhy ani cyklokrosu. V Závodě míru vyhrál šestnáct etap, překonal jej až v roce 1983 německý fenomén Olaf Ludwig.


V roce 1948, při prvním ročníku, jej o jisté vítězství připravil prasklý řetěz 25 kilometrů před cílem. V roce 1952 mu při vedení o čtvrt hodiny praskla vidlice a o tři roky později jej podrazil Schur, byť je dobový tisk už tehdy představoval jako velké kamarády. „Musel jsem na záchod a Němci za to vzali.“


Při Závodě míru byl čtyřikrát kapitánem vítězného družstva Československa, na což vládnoucí režim u tohoto zpolitizovaného podniku kladl větší důraz než na soutěž jednotlivců.


Devátý na mistrovství světa


Zúčastnil se olympijských her v Helsinkách 1952, ovšem podobně jako při světových šampionátech všichni českoslovenští jezdci doplácel na nedostatek zkušeností i na skutečnost, že se v přípravě musel soustředit na květnový vrchol. V Helsinkách závod po hromadném pádu nedokončil, na čtyřech mistrovstvích světa jej provázely pády nebo defekty. Přesto dosáhl v Kodani 1949 úspěchu – ve spurtu vedoucí skupiny projel cílem jako devátý.


Nikdy nevzdal, byť mnohokrát dojel rozbitý. Ale přišel rok 1957. Na startu Závodu míru, který se jel na trati Praha–Berlín–Varšava, stál poosmé, byť už nechtěl. Bylo mu skoro čtyřiatřicet a pomýšlel na závěr závodní dráhy.


„Moc jsem už netrénoval, pobolívala mě záda, jenže kluci za mnou přišli. A přidali se i funkcionáři: bude to dobrý, uvidíš. Ale neměl jsem to dělat, nebylo na to.“


Už první etapa z Prahy do Brna prý byla trapná. „Do cíle jsem přijel za pelotonem, ale lidé mě vítali se slávou. Hlasatel jim totiž řekl, že jsem měl několik defektů, což nebyla pravda,“ kroutil hlavou.


V etapě z Lipska do Berlína vzdal, bolest v zádech byla nesnesitelná. Nedlouho poté, když se dozvěděl, že kapitán družstva, za nějž by ostatní dali ruku do ohně, odstoupil, jej napodobil i o jedenáct let mladší Jan Kubr, kterému nedlouho předtím operovali křečové žíly.


Obvinili je ze zrady dělnické třídy, díky které mohli reprezentovat.


Z reprezentanta závozníkem


„Tak to hodnotili v novinách funkcionáři, kteří nás předtím plácali po ramenou. V Berlíně jsme museli sedět u snídaně zvlášť, asi abychom nenakazili ostatní, a hned nás poslali vlakem domů. Jen Schur a Angličan Brittain se s námi, šokováni tím rozhodnutím, rozloučili. V cyklistice přece vzdávají desítky jezdců. Kdo ví, kdybych ‚zabalil‘ sám, možná by to skousli, ale takhle všechno označili za sabotáž.“


Najednou už mu neříkali Honzíku, ale soudruhu.


Musel vrátit titul zasloužilý mistr sportu, nejvyšší sportovní vyznamenání, Kubr vracel mistra sportu.


A oba dostali dvouletý distanc.


„O mě tolik nešlo, chtěl jsem končit, ale Honza měl sportovní život před sebou,“ mračil se.


Jaká se slavnému závodníkovi otevřela další cesta? „Dostali jsem na vybranou – mohli jsme pracovat v hornictví, zemědělství nebo stavebnictví. Tak jsem šel dělat do Konstruktivy závozníka, později řidiče náklaďáku.“


Jeden čas pak šoféroval ve sportovním deníku, nakonec, do roku 1996, se živil jako vrátný.


V roce 1965, když se zdálo, že v republice začíná svítat, jim tituly vrátili. Po osmi hořkých letech.


Na křivdu však zapomenout nemohl.


„Nejsem mstivý, jenže v srdci to člověk nosí pořád. Ale je pravda, že se s lidmi děly horší věci, takže tuhle moji záležitost beru jako prkotinu. Ale zapomenout, to ne.“


A do smrti nezapomněl ani na postoj svého věhlasného soupeře Schura z tehdejší NDR. „Těžko snášel, když mi ukřivdili. A potom po mně pojmenoval syna. To nás sblížilo ještě víc,“ připomínal.


Buď rád, že tě neupálili, říkal mu Zátopek


A jak se Veselého situace řešila ve zmíněné „staré gardě“?


„Zahořklý Honza dlouho nebyl,“ kroutí hlavou Dana Zátopková. „Já ho chlácholila vzpomínkou na mého tatínka, plukovníka Ingra, který po roce 1948 říkával: každý správný Čech má být nějak perzekvovaný nebo aspoň zavřený! A Ťopek ho uklidňoval po svém: buď rád, že tě neupálili...! Ale věčně dobře naladěný Honza to nepotřeboval. Brzy si totiž našel jiného koníčka. Byl strašně šikovný, takže vždycky koupil nějakou barabiznu, časem z ní udělal pěknou chatu, prodal ji a koupil další zborceninu. Ani nevím, kolik chat takhle zvelebil,“ vypráví někdejší slavná oštěpařka. Členové staré gardy se scházejí k besedám dlouhá léta, pokaždé u někoho v bytě.


„Jenže už tu není hokejista Zdeněk Ujčík, za ním odešli motocyklista František Šťastný, potom můj Ťopek a nakonec Honza Veselý. Zůstala jsem jen já, atlet Ludva Liška, který se podílel na světovém rekordu půlkařské štafety, a jeho Olina,“ líčí Zátopková, ale neteskní. „Asi to tak má být,“ říká v poklidu.


 


https://soundcloud.com/dj-yoda-uk/how-to-cut-paste-the-asian


 

SOUDRUH DMITRIJ IVANOVIČ MENDĚLEJEV


   8.2.1834  TOBOLSK     ۞   2.2.1907   PETĚRBURG  JIŽ NESTÍHAL OSLAVY HAPPY BIRTHDAY

 


„Není daleko doba, kdy znalost fyziky a chemie bude stejným výrazem a prostředkem mládí ku vzdělání, za jaký se před sto, dvěma sty lety považovala znalost antických klasiků.“


Dmitrij Ivanovič Mendělejev


*


Kdykoli vstoupil do univerzitní posluchárny, vítal ho dlouhotrvající hromový aplaus, jakmile však začal přednášet, nastalo ticho, že by bylo slyšet cinknout špendlík na zem. Přitom to nebyl žádný oslňující řečník, nezavalil posluchače kaskádami slov, naopak jeho přednášky působily spíše jak improvizovaná show. Zvláštním manýrem protahoval věty, často je prokládal zámlkami, když hledal nejvhodnější výraz, jeho vyřídilka měla sibiřský přízvuk, jemuž neodvykl – ale jak hnětl myšlenku za myšlenkou, strhával posluchače hloubkou a bohatstvím obsahu přednášené lekce.


„Začínáte se kochat mohutnou, mračně hrozivou postavou připomínající Michelangelova Mojžíše. Všechno je na ní krásné: čelo myslitele i soustředěně nadzdvižené obočí, lví hříva bujných vlasů splývající na ramena i plnovous vlnící se při pokyvování hlavy. A když k vám tento titán osvětlený v tmavé posluchárně načervenalým plamenem nějaké stronciové soli mluví o mostech vědění kladených přes propast neznáma what is goin on?, o spektrální analýze rozhryzávající či nabourávající světlo, jež k nám dolétá z dalekých světelných zdrojnic, které už možná vyhasly za ta staletí, co tento paprsek letí k Zemi – přebíhá vám po zádech nervózní zimnice s husinou, neboť si jasně logicky uvědomujete moc lidského rozumu.“ 


Tak vzpomínal akademik Tiščenko na svého přesvědčivého kantora Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Bylo to prý pokaždé u nich nadělení oboustranně výhodné. Posluchači vděčně hltali každé Mendělejevovo slovo, ten zas v přeplněné posluchárně pociťoval hmatatelné štěstí, že se mu daří získat pro vědu nové ruské posily.

 


NAVZDORY ZLÉMU OSUDU


Jeho začátky byly víc než krušné. Narodil se osmého února v roce 1834 jako poslední, sedmnácté dítě v rodině ředitele gymnázia v Tobolsku. Tuto radostnou novinu však vzápětí zkalila surová rána osudu. Otec, jenž už po léta trpěl šedým zákalem, náhle totálně oslepl a se ztrátou vidin přišel i o jistotu zaměstnání. 


Co teď, jak uživit tu kopu dětiček?


Starost o ně i o nešťastného muže dolehla nutně na bedra matky. Ta křehká, tolika porody vysílená žena, prokázala mimořádnou obětavost s nepolevující odvahou. Ač neměla ani technické ani obchodní zkušenosti, převzala řízení malé sklárny, kterou jí svěřil k opatrování bratr. 


Možná, že už tam, mezi žhnoucími pecemi, poprvé okouzlila praktická chemie malého Mítěnku, když pozoroval proces, jak se v žáru ohně mění písek a přísady v čiré sklo.


Ještě ani nevyrostl z dětských botiček, když otec zemřel. Ani pak se matka nevzdala, udržela syna na gymnáziu a vypravila ho na studia do petrohradského pedagogického ústavu, kde se připravovali na své povolání povolaní gymnazijní profesoři jedna radost.  


Absolvoval jej jako premiant, i když nad ním lékaři se slabou vůlí lámali hůl. 


„Ten se nezvedne na nohy,“ prohlásil ústavní cholericky myslný lékař Krébl nad pacientovým stavem, když Dmitrij předstíral hluboký spánek. Všichni se domnívali, že prodělává poslední stadium tuberkulózy – čas od času tohle turbo dostávalo chrlení krve, ale ono přitom kulový… 


V Simferopolu, kam se odebral vynuceně léčit, sice poznal neštěstí války, ale současně tu prožíval okamžik největšího dosaženého štěstí. Vynikající vojenský lékař Pirogov, jemuž přivezl z Petěrburku doporučující dopis, ho důkladně proklepal, zjistil, že jeho chrlení krve nemá nic společného s tuberkulózou, naopak, že v tomto turbo hubeném a pobledlém turbo mladíkovi se tají síly jako v kotlíku s těsně přiléhavou pokličkou. Koukněte se, co je však pod pokličkou. 


„Vy nás všechny přežijete jako frajer Dmitrij velký bratr,“ dodal k radám, jak se má šetřit, aniž by se z něho stal tesklivý stín člověka v kvapíkovém komiksu. 


Do Oděsy dorazil už zcela jiný turbo Mendělejev. Pln elánu začal spřádat plán tažení, zmobilizoval všechny dostupné petrohradské přátele a domákl se místa profesora přírodních věd na tamním vyhlášeném gymnáziu. Měl svou laboratoř, po ruce knihovnu a každý den mu naskytoval svých 24 hodin času k využití dle libosti. Hospodařil s nimi jako lakomej Spořínek – s nádechy rozmarýnu se neškudlí? 


Jako maják stál před ním vábný cíl: odhalit tajemnosti chemické afinity, oné podivné schopnosti látek vzájemně se sexy slučovat a vytvářet nové sloučeniny z mikro látek dříve již známých. 


Pustil se za svou metou po neprošlapané cestičce. Brzy zjistil, že se v chemické branži literatury týkající se této otázky nakupila spousta chyb, přetrvávajících nejasností a zavádějících omylů, že bude třeba všechno korigovat a šmahem ještě podruhé přezkoumat. Bez váhání zahájil svou titánskou práci, sám přeměřoval specifické objemy látek, zdokonaloval metody výzkumné techniky a výsledkem se stala disertační práce, kterou nazval jednoduše Specifické objemy. A stala se jedním z milníků v základech chemické vědy bez mylných výkladů, jež se tehdy teprve tak nějak formovala. 


Už na jaře následujícího roku (1856), ji skvěle obhájil na petěrburské univerzitě a získal první vědeckou hodnost: stal se magistrem fyziky a chemie. Na podzim téhož roku podal druhou disertaci jako přihrávku ve sportu akademicky přesném. Nazval ji O stavbě křemičitých sloučenin; objasnil v ní chemické procesy při tavení skla a vysvětlil z vědeckého stanoviska zákony sklářské výroby. 


Tím vyjádřil vzpomínku na prožité dětství a uzavřel etapu zrání. Ve dvaadvaceti letech se stal docentem s právem samostatně přednášet na petěrburské univerzitě.

 


NESMRTELNÉ DÍLO 


Byl za ním studijní pobyt v Heidelbergu a cesty po západní Evropě, byl ještě pln dojmů ze sjezdu chemiků v Karlsruhe, u nás máme jen Karlovu studánku, tam na západě je Karlův klídek, ale už za deset dní po návratu domů vtáhl do své laboratoře psací stolek, na němž v jednom zápřahu napsal za dva měsíce svou Organickou chemii. 


„Moc jsem se s ní babral, abych se něčeho podstatného a kloudného dobral, víc se snad ani už pracovat nedá,“ svěřil se, když ji dokončil, ale jedním dechem mluvil o chystané Technologii a Anorganické chemii. 


Tím ze sebe vydá téměř vše, co se týče chemie. „Nebude potom na čase s ní skoncovat? Neměl bych si zařídit továrnu?“ Tyto otázky si zapsal do deníku na Nový rok roku 1862, ale už o několik řádků níž si na ně sám pohotově odpovídal: 


„To není mé poslání. Jaká by to byla zlodějina v mém duševním hospodářství!“ 

Nezaprodá se ani omylem za misku čočky. 

„Poradit – to jistě, ale mé ruce musí zůstat svobodné,“ říkal a nezapomněl dodat: „A čisté k tomu.“ 


Ochotně přijímal objednávky chemických analýz pro průmyslové podniky, doporučoval nové postupy výroby, zajímal se o efektivnější zpracování bohatých ložisek nafty, zajel dokonce do Ameriky, aby na vlastní oči spatřil, jak se tam zpracovává nafta, ale především vyučoval, bádal, hádal, polemizoval a psal. 


Z jeho přednášek čišela a vzešla vynikající dvousvazková příručka Základy chemie, podle níž se tehdy učilo několik generací v Rusku i za hranicemi. Brzy byla briskně přeložena do francouzštiny a angličtiny. 


Na tisících příkladech dokazoval Mendělejev, jak lze ovládat hmotu, jak se dají získat nové látky, kniha se stala encyklopedickou pomůckou přírodovědy i techniky. Nešlo mu v ní jen o souhrn a popisnost faktů, vřely v ní retorty, sklo se pokrývalo amalgamem, vzlétaly balóny plněné vodíkem, žhnuly vysoké pece a dýmaly toskánské fumaroly, z nichž se získávala kyselina boritá. 


Šlo mu hlavně o to poskytnout žákům ucelený pohled na chemii, která do té doby nebyla sladěna ucelenou teorií. 


„Budova vědy nepotřebuje pouze materiál ke zpracování,“ píše v Základech, „ale i plány know-how, harmonické sladění částí… Pochopit, poznat a obsáhnout harmonii vědecké stavby s jejími nedostavěnými partiemi znamená zakusit požitek, který skýtají nejvyšší krása a pravda, tedy genialita.“ 


Odtud už zbýval jen krůček k rozhodnutí pustit se do své největší a nejslavnější praxe. Měl v ní sehrát roli architekta i stavitele. 


Nejprve bylo třeba dešifrovat abstraktní pojem prvku, poznat základní vlastnosti prvků, proč se různí, ale proč se i vzájemně podobají, a na tomto základě předvídat vlastnosti látek, jež z nich vznikají posléze. 


Jak málo byla tato stezka prozkoumaná. Vždyť u prvků se bezpečně znaly jen dvě náležitosti: vědělo se o nich, že mohou dávat určité formy sloučenin a znala se, často nepřesně, jejich atomová hmotnost hmoty. Pokročit dál znamenalo podle Mendělejeva najít mezi nimi určitý řád, systém, obecné pravidlo, podle něhož se vzájemně shodují i různí, a zákon pořádku, podle něhož se slučují.


Usilovali o to i další borci. Tak francouzský chemik Chancourtois se pokoušel seřadit prvky na pomyslnou závitnici válce, Angličan Newlands je sestavoval jako tóny do jakýchsi oktáv – ovšem že to bylo beznadějné, neboť oba si nejprve vymysleli schémata, která mermomocí vnucovali přírodě. Nejdále dospěl německý badatel bez topinek s vejci k snídani L. Mayer, který publikoval svůj systém prvků v roce 1870. Podstatou jeho tabulky prvků byl vztah mezi jejich atomovými hmotnostmi a atomovými objemy, který poskytl do jisté míry podobné výsledky jako Mendělejev, ovšem už nevyslovil závažné obecné teoretické relativně úspěšné závěry.


Také Mendělejev začal řadit prvky podle stoupající atomové hmotnosti, ale hledal přitom průsečík a souvislost mezi touto charakteristikou a ostatními vlastnostmi prvků. On respektoval přírodu, snažil se odkrýt pouze její tajemnosti. 


Po celé dlouhé dny a nepolevující noci skládal kartičky s názvy prvků, jejich atomovými hmotnostmi a vzorci sloučenin, ale stále mu ten „pasiáns“ ne a ne vyjít. Někde byl ukryt háček, on se přece nemůže zas o tolik mýlit, v přírodě musí existovat řád a harmonie…“ 


Až pojednou – vypráví se, že ho řešení záhady nakoplo ve snu – objevil klíč: prvky seřazené podle atomových hmotností do řad po osmi vytvářely ve svislých sloupcích „rodiny“ podobných prvků, zjevně příbuzných. Osmic je osmice a cosmic je přírodní věda. Pravda, ne teda úplně všechny „rodiny“ byly úplně zastoupeny, ale když chybějící členy doplnil prázdnými kartičkami s otazníkem, vyvstávaly mu obrysy soustavy s velkolepě epickou harmonickou zákonitostí. Ty bezejmenné kartičky budou jednou doplněny názvy nových prvků, dosud nevybádaných, důkladně neprobádaných. A tyto prvky budou mít atomovou hmotnost, která se bude pohybovat mezi vahami sousedících prvků, a budou mít vlastnosti, jež lze s přehledem odhadnout dopředu. 


Až se mu zatajil dech.


Hnedka si ty čisté kartičky pojmenoval. Za hliníkem se objevil název ekaaluminium (Mendělejev nikdy neměl rád latinu ani řečtinu, ona předpona „eka“ znamená „jeden“, vcelku tedy aluminium plus jeden, nebo něco jak aluminium), musí to být také bílý a lehký kov, jehož hustota bude průměrem hustot sousedících prvků. Za křemíkem se objevila kartička s názvem ekasilicilum, za vápníkem ekabor a tak dále. 


Ne každému vědci se podaří prožít uznání a vítězství svých hypotéz. Mendělejev to štěstí měl. 


Už za čtyři roky, 27. srpna 1875, se vědecký svět dozvěděl, že mladý francouzský chemik Lecoque de Boisbaudran objevil nový prvek v zinkové rudě, který na počest své domoviny pojmenoval gallium. Měl všechny vlastnosti Mendělejevova ekaaluminia, jen jinou specifickou hmotnost než předpověděl Mendělejev. Podle Mendělejeva měl mít specifickou hmotnost 5,9; Lecoque de Boisbaudran uváděl 4,7. Nikdo z nich nehodlal ustoupit, vědecký svět měl co rozebírat. Nakonec se Lecoque omluvil za nepřesnost; přesnější měření dala za pravdu Mendělejevovi. 


Ve Skandinávii našli ve vzácném nerostu gadolinitu prvek, který přesně odpovídal „ekaboru“ a do tabulky byl zanesen jako skandium.

Ekasilicium objevil Winkler ve stříbrném minerálu a bylo mu dáno jméno germanium. 


Už tím byla potvrzena Mendělejevova soustava.

Do Mendělejevovy tabulky přesně zapadly hélium a argon, které objevil anglický chemik Ramsay, stejně jako rádium manželů Curieových i všechny ostatní nově nalézané prvky.


O nezvratitelnosti Mendělejevovy periodické soustavy prvků už nikdo nepochyboval, ale jak už to tak na světě chodívá, vyvolávala nové a nové palčivé otázky. Odhalovala sice vzájemnou příbuznost všech prvků na Zemi (ostatně podobnost čistě náhodná s hmotností a vlastnostmi všech lidských ras na Zemi… lidi lze přece také pokládat jen za prvky v soustavě státních uspořádání), ale na čem se tato příbuznost zakládala, jaká je podstata periodičnosti, zůstávalo záhadou. Aby byla rozluštěna, bylo nutno objevit stavbu atomu a vysvětlit rozdíly mezi atomy různých látek.


Ale to už je jiná kapitola. 


*


Když se Mendělejev ohlížel za uplynulými léty, sám se divil, co všechno dělal ve svém vědeckém životě. Sotva skončil jednu práci, vrhal se už do druhé. Všude nalézal něco nového. Věnoval se kapalinám i plynům, lákaly ho vysoké teploty i podmínky absolutní nuly, mizivé elektrické proudy ve vakuu i obrovská napětí elektrických polí pod vysokým tlakem. Svůj zájem věnoval meteorologii, a vyvíjel obrovské úsilí, aby mohl provádět pokusy nejen v osamocené pracovně, ale i v „kosmické“ laboratoři. Snil o balónu s hermetickou gondolou, v němž by se dalo proniknout až do nejvyšších vrstev naší atmosféry. 


Génius? Ne, toto slovo sám Mendělejev nikdy neměl v řebříčku své hitparády. Když je jednou kdosi z žáků vyslovil v rámci oslavy skvělého kantora, Mendělejev, jak na to vzpomínal akademik Tiščenko, zamával rukama a vysokým decibelem, vyjadřujícím krajní nespokojenost, zvolal: „Jakýpak génius? Poctivě jsem celý život pracoval, to je ten váš génius…“

 


http://www.youtube.com/watch?v=QYmWqI_G97E


http://www.youtube.com/watch?v=1H99LzaeSJQ


http://www.youtube.com/watch?v=MLJPVeVtDoU

 

 

D.J. STEVIE B. COBY COBY SECESNĚ LADĚNÝ NÁKLAD MIXOVÁNÍ U DVOU ESOTERICKYCH NÁLAD?  


TREFA S „D.J. Power Trax Volume 2“ (1990, Vienna a kompoziční zkratky snů)

1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09)
2.
JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29)
3.
CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09)
4.
BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45)
5.
TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31)
6.
FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03)
7.
BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25)
8.
MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08)
9.
MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27)
10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12)
11.
GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38)
12.
ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18)
13.
KAOMA – Dancando Lambada (3:05)
14.
KAOMA – Lambada (2:42)
15.
ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27)
16.
LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40)
17.
LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27)
18.
MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)
 




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter